Ano, jen tak se to nevidí – jet přes půl světa až do Austrálie a poznat z ní za měsíc jen Sydney! Chápete? Mně se to však opravdu stalo. Sice jsem si při tomto cestovatelském kousku odskočila i na deset dní na Nový Zéland, tudíž by návštěva Austrálie mohla být počítána jako předskokan napínavější návštěvy Zélandu, přesto by to profesionální cestovatelé nazvali zvěrstvem.
Do Austrálie jsem se zajisté těšila, jako na každou svou cestu. Našla jsem si cenově přijatelné bydlení v centru (nedaleko Sydney Harbouru) v pěkném proskleném mrakodrapu a navíc ve 35. patře. Takže už to byl zážitek. Každý den vidět město pod vámi skoro jako pták.
Austrálie je nejmenší kontinent na Zemi a Sydney asi nejznámější město. Někteří ho dokonce považují za město hlavní. Avšak ani Sydney ani Melbourne, hlavním městem je Canberra.
Častokrát jsem se toulala po Sydney Harbouru (také známým jako Port Jackson). Pozorovala jsem západy slunce nad Harbour Bridge. Užívala si atmosféry dovolenkových jachet, obrovských výletních zaoceánských lodí, které vypadaly jako městské čtvrti na vodě. Zajisté jsem tam mrkla i do Sydney Opera House. Design připomínající rozloupnutý pomeranč zná kdekdo. Co už ví málokdo – zde v Sydney se vylodil první guvernér Nové země a vznikla v tomto přístavišti první evropská kolonie na kontinentu. Harbour Bridge připomínající ramínko na šaty, proto mu tak místní i přezdívají, je dlouhý více jak kilometr a procházka po něm mne dost bavila. Navíc se dá s průvodcem projít i po oblouku jeho konstrukce. Dobrý adrenalin, který jsem nestihla zažít.
Samozřejmě jsem párkrát vyrazila na proslulou pláž Bondi, jež byla v roce 2000 jedním z dějišť letních olympijských her. Tuto pláž pravděpodobně uvidíte na momentkách, kde lidé v červených Santa čepicích a plavkách provokativně slaví vánoční svátky či Silvestra hodně daleko od amerického ideálu v třeskuté zimě a se spoustou sněhu. Připomínka, že je také rájem surfařů, je asi zbytečná.
Těšila jsem se na festival Sydney Gay and Lesbian Mardi Gras. Koná se každoročně na přelomu února března a je to největší festival homosexuálů na světě. Slyšela jsem, že je to dokonalá přehlídka barev i senzační zábava. Kvůli cestě na NZ jsem ho však nestihla. Tak snad příště…
Zde někde se nachází má cesta na Nový Zéland ;-).
Po návratu z NZ jsem byla v Sydney ještě asi týden, a jelikož jsem si cestou na Kivi ostrovy našla nové přátelé, přijala jsem nabídku trávit poslední dny u protinožců s nimi. Byli to členové motorkářského gangu a to byla jízda! Já se tedy řídit silný stroj neučila, nechala jsem se samozřejmě vozit a upřímně – už vím, co lidé na těch kárách vidí. Připadala jsem si jako královna a to jsem byla jen spolujezdec. Vždy, když jsme mezi auty zastavili na křižovatce a řidiči těch krabicových povozů na nás obdivně koukali, jsem se fakt cítila neohroženě…
Mé dva největší zážitky ze sedla silného silničního dvoukoláka:
Jednou jsme se jeli podívat na Modré hory. Jelo se ze Sydney asi 100 km směr západ. Tam jsme se zastavili na nejnavštěvovanější vyhlídce Echo point, odkud jsme měli skvělý rozhled po údolí plném zajímavých stromů včetně místních eukalyptů. Díky nim se tyto hory nazývají modré, protože při vysokých teplotách olej odpařující se z listů eukalyptů vytváří modrý opar vznášející se nad krajinou. Cítíte ten čerstvý ozdravný vzduch? Odsud jsme dobře viděli i Katoombu, skalní útvar se stejným názvem jako jedna naše legendární kapela. Fotky v galerii vám určitě napoví, jak Tři sestry vypadají :-).
Podruhé jsme se vydali s obrovskou policií organizovanou kolonou motorek (bylo nás asi stovka strojů) ulicemi Sydney. To už byl pořádný motorkářský gang. Přesto všichni v něm působili velmi přátelsky a mile. Když však se mou můj řidič John švihal ostré zatáčky dvěstěpadesátkou, to jsem už strach měla. To jsem byla opravdový batůžek. Já se snad dokonce i smrskla, abych se za něj schovala celá a nikde nevyletěla z dráhy.
To byl skutečný nzážitek, tak jako celá cesta i pobyt v Sydney. A Příště se mrkneme ke Kivíkům na Nový Zéland.
