Na Kostariku jsem se děsně těšila, bylo to jako bych měla jet do světa snů. Na cestu jsem se vybavila několika základními informacemi, jako že Kostarika sousedí na jihu s Panamou a na severu s Nikaraguou. Na západě její pláže obšťastňuje Tichý oceán a na východě Karibské moře. Má asi pět miliónů obyvatel a hlavní město je San José.

Let z Prahy přes Amsterdam a Mexiko byl dost hektický. Stihnout spoj z Mexika se nejprve zdálo jako nadlidský úkol. Jenže já byla tak natěšená na tuto exotiku, že jsem v Mexiku trochu ignorovala kontrolu a proletěla bezpečnostním detektorem jako blesk. Vzhledem k tomu, že jsem byla fakt dost rychlá, neměla ochranka šanci mne chytnout. Ani jsem si totiž neuvědomila, že to byla bezpečnostní kontrola. Někdo se za mnou sice řítil, aby mi vysvětlil, že takto by to nešlo. Ospravedlnění se za běhu, že neskutečně spěchám na transfer, jim však jaksi stačilo.

Do mého světa snů jsem se dostala ten samý den o půlnoci. Na letišti mně vyzvedl Alonzo, dobrý přítel mých amerických hostitelů, který pro ně zároveň pracoval. Velmi přátelský a upovídaný člověk, napůl Amík napůl Kostaričan. Skvěle, alespoň si s ním budu procvičovat španělštinu, pomyslela jsem si, když jsem unavená po dlouhém letu nalézala do auta.

Prý „kufr maňana“. To jsem si však ještě neuvědomovala, co to jejich „maňana“ znamená. („Maňana“ je španělský překlad českého slova „zítra“. Pro latinské země to je však i výraz „až se mi bude chtít“, „možná zítra“, „někdy jindy, rozhodně ne dnes“). Když někam jedete na jeden týden a nepřiletí s vámi kufr a vlastně ani nevíte, kdy přiletí, tak to není žádná hitparáda.

Ráno jsem se probudila do rozkošné oázy klidu ozvučené jen bohulibým cvrlikáním exotických ptáků. Pohled z balkónu mého pokoje byl úchvatný. Dnes s rodinkou vyrážíme k sopce Arenal. Na Kostarice je svatý týden, neboť příští víkend jsou velikonoce. Tato středoamerická země je velmi nábožensky založená, konkrétně římskokatolická, tak tyto svátky hodně požívají. Lidé mají volno, cestují za rodinami, silnice asi budou ucpané. Kostaričané rádi hodně slaví, jsou to takový ten typický latinský národ, pro který jsou tanec a oslavy přednější před pracovními závazky. Vyrazili jsme hned po snídani. Jenže jak se říká: „Spěchej pomalu“ a my spěchali rychle, tak jsme píchli. A samozřejmě ne jen jedno kolo, které bychom vyměnili za rezervu. My píchli kola dvě. To už byl problém. Většinou nikdo nejezdí se dvěma rezervami. Takže se hodinu a půl počkalo na Alonze, který nám přivezl jiné auto.

Do hotelu jsme po všech dalších peripetiích nakonec dorazili dost pozdě v noci. Už vím, že nejlepší ananas je z Kostariky! Měli jsme ho nakrájený v bufetové snídani a já se po něm mohla utlouct. I relax v blahodárné vodě sopečných pramenů byl po náročném cestování s pásmovou nemocí v zádech dokonalý. Paráda!

V pozdním odpoledni opět přesun. Přes půl Kostariky na druhou stranu země, kde mí přátelé mají obrovský apartmán s výhledem na Tichý oceán. Ten byt byl větší než rodinné domky v Čechách. Konečně zase moře! To si někdo žije.

Úžasným zážitkem pro mne bylo, kdy mne jeden kamarád mých přátel vzal golfovým vozítkem do deštného pralesa. Právě jsme přecházeli přes dlouhý visutý most, když se pořádně rozpršelo. Báječné, bude zábava! Lije jako z konve, bouřka a my jsme na kovovém mostě tak 40 metrů nad zemí. Byli jsme asi uprostřed, když přišel blesk. Na druhou stranu mostu jsem se přesunula velmi rychle. Byli jsme totálně promočení, koupání v teplé laguně proto byla třešnička na dortu. Po cestě k vozítku jsem si i s kořeny vytrhla malou rostlinku, byla jich tu spousta. Propašovala jsem ji do letadla v kapse svých šortek, které jsem v kufru uložila do tajné kapsy. Nyní se má u nás doma čile k světu a pomalu mne začíná přerůstat. Jen jsem stále ještě nepřišla na její název.

Jindy mne chtěl Alonzo se svou přítelkyní ukázat okolí. Vytáhli opět golfové vozítko a já se po vzoru modelek v katalozích cestovních kanceláří oblékla stylově do bílé. Když jsme se vrátili, byla jsem stylově celá hnědá.

Můj velikonoční týden skončil tak rychle, ani jsem se nenadála. Kufr přivezli až čtvrtý den a já učinila poznání, že exotická země nemusí v reálu vypadat tak, jak v katalogu cestovek… Naopak, nabízí vždy i něco navíc.