„Hi“, přišla mi jednoho dne zpráva na mobil. „How are you“, následovalo. Kdo mi to jen píše? A proč? Samozřejmě jsem zdravě zvídavá – nedalo mi to a odpověděla jsem: „Who are you?“, následovalo: „Já jsem Steve…“. Rozjela se tím nesmělá konverzace. Steve byl z Mauriciusu. Zajímalo mne, kde získal moje číslo. Jeho angličtina však měla tak jiný a mně úplně neznámý přízvuk (navíc mi bylo jasné, že je černoch, i když jsem se samozřejmě taktně neptala), tudíž jsem z jeho vysvětlování nic nepochopila. V průběhu několika následujících let mne Steve kontaktoval několikrát a vždy zval na Mauricius na prázdniny. No zní to lákavě, ale rozhodně nepojedu na tak vzdálený ostrov za někým, koho vůbec neznám!…
…Těšila jsem se na svou dovolenou, jako malé dítě na Ježíška. Odpočinek a pročištění hlavy jsem potřebovala jako ryba vodu. Měla jsem dohodnuto, že pojedu s kamarádem do Konga. Musel tam za obchodem a mně nabídl se přidat. Skvěle! Tato země mi přišla dostatečně dobrodružná – Čechy ještě nijak zvlášť neobjevená. Z médií však přicházely zprávy, že v Konžské demokratické republice jsou těžké nepokoje, dokonce i tamní český konzul (k mému překvapení odpověděl na můj email, zda je pobyt bezpečný), potvrdil současnou zvýšenou nebezpečnost země. Bylo mi jasné, že tuto destinaci budu muset vynechat. Tak a co teď s potvrzenými deseti dny volna z práce? Vzpomněla jsem si na Steva.
Dovolená na Mauriciu = luxusní dovolená. Ano, ale nemusí to jen znamenat drahé luxusní hotely. Dovolená se tam dá užít stylově i levněji. Navíc ve společnosti místních obyvatel. Steve mi totiž za přijatelný peníz zajistil od sousedů domek. Měla jsem prakticky jen pro sebe celý dům. Takže abych se tam nebála, vzal si ložnici na druhém konci chodby. Přestože se ostrov zdál být bezpečnou destinací, nechtěla jsem být v domě sama v noci. I ceny na Mauriciu jsou velmi přátelské. Zdálo se, že se schyluje k báječné dovolené.
Letenku jsem si koupila u spolehlivé cestovky (experta na Mauricius). Tehdy se ještě internet nehemžil vyhledavači nejlevnějších letenek a dovolená na Mauriciu byla stále ještě luxusní záležitost jen pro vyvolené. Nebyla to nejlevnější letenka – ono totiž kupovat last minute letenku není jako kupovat last minute celý zájezd. Anebo jen není last minute jako last minute.
Už na letišti jsem si připadala jako exot – bílá a ještě sama žena. Byla jsem snad ze všech nejbělejší. I ti dovolenkující Frantíci byli opálenější než já. Taxikáři mne chtěli vozit zdarma, prý je pro ně čest mne vozit. To mi však přišlo trochu podezřelé, a tak jsem raději jezdila za pár drobných busem. Koneckonců to byl zážitek sám o sobě. Přišlo mi, že obyvatelstvo ostrova je složeno z jedné třetiny Indy, z jedné třetiny Kreoly (míšenci černochů s bělochy) a poslední třetina patří obyvatelstvu „čínskému“. Oficiální data však uvádějí, že Indů jsou na ostrově minimálně třetiny dvě a naopak jejich asijských sousedů jen pár procent.
Počasí na Mauriciu je samozřejmě nádherné, já bohužel na tento romantický ostrov přiletěla v době monzunových deštíků, tak tu alespoň trochu sprchlo každý den. Což mi náladu nijak nekazilo, naopak hlavně odpolední srážky docela pročistily vzduch a projasnily jeho exotickou přírodu.
Jelikož Steve byl instruktor potápění v jednom z luxusních hotelů, trávila jsem volné chvíle na soukromé pláži tohoto hotelu. Anebo jsem hodně cestovala sama, protože můj kamarád neměl dovolenou a musel pracovat každý den.
Jednou jsem přeci jen přijala nabídku okružní jízdy po ostrově od jednoho „taxikáře“, který chodil po pláži a lákal turisty na své služby. Byl samý dred a velmi přátelský. Ostrov je opravdu bezpečný, proto jsem to riskla. Steve si týpka osobně proklepnul, když pro mne ráno přijel. Ano, sice mi ukázal spoustu krás ostrova a vzal mne i do hlavního města Port Louis, ale také mne tahal po spoustě obchůdků se suvenýry nebo na jakousi farmu. Ale aby mne vzal se podívat na písky Chamarelu, což jsou sedmibarevné duny (podle toho, jaký minerál který písek obsahuje) a je to opravdový unikát, to se vymlouval, že nestíháme. Ani na nedaleký stejnojmenný vodopád padající vody říčky St. Denis jsme to nestihli. Alespoň snad za mne dostal od majitelů suvenýr-obchodů pěknou provizi. Jo, to jsem ještě byla naivní cestovatelka a nechala se snadno oblbnout.
Steve naopak neměl auto, zato měl větší loďku, tudíž jsme častokrát k večeru a o víkendu brázdili vody moře. Bral mne na rybolov i na vyjížďky okolo pobřeží. Pokaždé jsme v dáli viděli stolovou horu Le Morne Brabant, no spíše takovou větší skálu, protože ta hora stojí na rovném ostrově – další unikát jejich pohodového ostrova. Párkrát mne vzal Steve i na otevřené moře se potápět. Nezapomenutelná zkušenost! A ty místní západy slunce!…
Samozřejmě pěšky jsem po bližším i vzdálenějším okolí nachodila x desítek kilometrů. Jednou jsem se tak dostala na čaj o páté do místní rodinky, jejíž dědeček mne odchytl na ulici, a že mne musí ukázat jeho maličké vnučce. Ano, taková atrakce jsem pro místní byla. Jo, děti já mám ráda, tak jsem šla :-)…
Taťka mi před odjezdem říkal, ať nic neochutnávám na ulici (myšleno v pouliční kuchyni, z takových těch vozítek, kde je zřejmé, že si prodavač–servírovač nemá kde umýt ruce). Jasně, kdo by to také dělal, že? No jo, jenže když pak vidíte ty lokální speciality, čerstvě osmažené v určitě zdravém těstíčku, voňavé a lákající, neodoláte. Pak už jen doufáte, že vás chuť zhřešit a ochutnat nepřejde do pár hodin po pozření. Tak jsem i třeba vůbec poprvé ochutnala čerstvý džus z cukrové třtiny. Místní kreolská kuchyně je vůbec velmi chutná.
Úžasný zážitek jsem měla, když mne Steve vzal na večeři k nim domů na čerstvě ulovenou rybu. Jeho mamince, velmi milé ženě, jsem se asi líbila. Neustále mi něco říkala a vysvětlovala, jenže… mluvila kreolštinou. Rozuměla jsem jí tak maximálně každé desáté slovo, protože bylo francouzské. Přesto jsme vedli velmi živý hovor. Jsem totiž mistr v naslouchání, podivech, údivech, úsměvech a v čem ještě, že paní Stevová, měla pocit, že rozumím. Přišlo mi hloupé se neustále dožadovat Stevova překladu, a tak jsem se po určité době jen nesla na vlně jejího exotického hlasu.
Jo, a kdyby vás zajímalo, jak Steve získal mé číslo, protože na to jsem se ho samozřejmě musela zeptat i osobně – v hotelu, kde pracuje, byl ubytovaný jeden můj český známý. Jednoho dne se mu rozbil mobil, potřeboval si však zavolat. Steve mu půjčil svůj, a jelikož můj známý použil svou SIMku, Stevovi zůstal v mobilu cizí seznam kontaktů. Asi byl zvědavý, ale ještě před tím, než prý seznam vymazal, si jedno číslo (ano, právě to moje :-)) vybral a poslal mu zprávu. Jak to bylo dál, už víte.
Někdy se vyplatí nebát se pozměnit směr cesty a přijmout pozvání k neznámému.