Kdo si ještě pamatuje, že jsem zde nedávno psala, jak australská Sydney byla zastávkou před velkou cestou na Zéland? Ano, byla jsem přes půl planety vzdálena od domova a objevování života na souostroví Nového Zélandu byl opravdu zážitek se vším všudy. Když jsem před lety pobývala ve Wellsu Spojeného Království, měla jsem pocit, že Wells je takový malý Zéland. Docela se mi to potvrdilo. Jen NZ je obohacen o další úžasné aspekty a působí nekonečně. Navíc zde žijí snad až neskutečně přátelští a ochotní lidé! To jsem jinde v takové míře nezažila.
Oproti Australanům (kteří stále někam pospíchají a nemají na nic čas, ani na vlastní rodinu) jsou Novozélanďané pohodoví a nikam moc nepospíchají. Říkají si Kivi (Kiwi), jako ti ptáci, protože NZ je jediné místo na světě, kde se nejmenší zástupci běžců přirozeně vyskytují. Zélandu se občas říká „Země snů“, což sedí, už jen pro tu úchvatnou přírodu se scenériemi tolik známými z profláknutého Pána prstenů a úžasnou atmosféru.
O mé cestě na a po NZ bych se mohla pořádně rozepsat, rozhodně by tato cesta stála za větší prostor. Proto mu věnuji jednu kapitolu ve své připravované knize.
V letadle ze Sydney jsem seděla vedle sympatického a ukecaného libanonského Australana, vyzvídala jsem o NZ a po příletu do Aucklandu mně i s jeho manželkou nabídli odvoz do hostelu. V něm jsem měla přečkat noc před zítřejším nástupem na jednu z největších pařeb svého života. Nejsem žádný velký batůžkář a ani v hostelech s patnácti lidmi na pokoji si nelibuji. Šla jsem tedy po alternativě levnější hostel, ale pokoj výhradně pro maximálně dvě ženy. Už zde jsem měla kuriózní zážitek. Zjistila jsem, že sice mám pokoj pouze se dvěma postelemi, ale smíšený. A když jsem do něj dorazila, značně pozdě, již tam někdo spal. Nějaký chlap, kluk, prostě mužské pohlaví. A jé je, přepadaly mne myšlenky, kdo je zač a zda jsem jako žena v bezpečí. Ani jsem nemohla usnout. Ráno se ukázalo, že to je nějaký budhistický mnich. Ok, uznávám – mé obavy byly zřejmě trapně zveličené.
Nový Zéland je Mekkou milovníků adrenalinových sportů. A na to hraje jedna světově známá cestovní kancelář Contiki. Organizace se zajímavým konceptem, která slučuje mladé lidí z celého světa s důležitým cílem – poznat svět. A ještě si užít spoustu legrace. Možná si umíte představit ty každovečerní pařby v podání čerstvě dospělých ratolestí, jichž se rodiče na pár týdnů velmi rádi zbavili. Tyto děti pak nekontrolovaně utrácí kapesné přes den za všechny dostupné adrenalinové zážitky a večer v baru za alkohol. Samozřejmě ne všichni mí spolucestující dobývali svět tímto způsobem. Ze začátku jsem měla trochu problémy mezi ně zapadnout, Zéland mi připadal poněkud drahý na všechny ty pařby. Po několika dnech jsem si však uvědomila, že se mnou cestuje převážná většina rozumných lidí, a dokonce i v mém věku a všichni dohromady jsme byli taková super parta.
K čemuž nám dopomáhaly kromě individuálních plánů a rozhodnutí, co budeme přes den dělat i organizované společné večeře, kulturní programy, a hlavně úžasně dokonalá ranní rozcvička v buse, který nás po NZ vozil z místa na místo. Vždy, když nám řidič pustil do rozhlasu jednu specifickou písničku, která se považovala za naši hymnu, byla to výzva zvednout zadek ze sedaček, uspořádat se nějak v uličce busu a dát si poněkud stísněný ranní taneček. Dokonce to mělo i jakousi choreografii. Vypadali jsme děsně legračně a pořádná legrace to taky byla. Hlavně, když se z ubytka odjíždělo v šest ráno. Největší pařmenská esa měla pohyby značně zombioidní.
Ano, dalo by se říci, že naše cesta byla takový poznávací zájezd. Rozdílem bylo jen věkové omezení (18-35) a možnost přistoupit a cestu ukončit v různých městech. Takový dálkový trochu HOP ON HOP OFF, nabírajíc a vysazujíc lidi po cestě dle toho, jaký úsek si zaplatili a chtěli vidět. Že nás občas bylo i pět holek na pokoji dělící se o jednu jedinou koupelnu netřeba dodávat.
Já cestu začínala v Aucklandu (na Severním ostrově), spolu s dalšími novými lidmi jsme přisedli do již zpola zaplněného autobusu. Hned jsme se vydali směr sever do Bay of Islands (Zátoka ostrovů, chcete-li překlad) do městečka Paihia. To bylo nejsevernější místo NZ, kde jsme na této cestě byli.
Druhý den jsem se úplně sama a bez jakékoli mapy vydala na túru úchvatnou přírodní scenérií k vodopádům Haruru. Počasí se zrovna nemohlo rozhodnout, jaké bude – patnáct minut svítilo sluníčko a pět minut pršelo, pak opět sluníčko a následně déšť, a to stále dokola. Takové umí být počasí na Novém Zélandu. Ach ta příroda! Ale na druhou stranu, jaká tu je! Neustále jsem něco fotila a připadala si jako Alenka v zemi divů.
Naše oslava života dále směřovala zpět přes Auckland do oblasti Waitomo a tam jsem si vybrala návštěvu svítících jeskyní. Ty osvěcují červíci přichyceni na stěnách a utvářejí nádherné světelné kreace. Do hotelu jsem se vracela pěšky čerstvým novozélandským venkovem. Po večeři se opět hromadně pařilo a družilo v baru. Tu noc jsem konečně viděla na obloze souhvězdí Jižní kříž, což je tu na jižní polokouli takový Velký vůz.
Další den, další dobrodružství: Po cestě do města Rotorua ve vulkanické oblasti skvělá zábava v podobě hydro zorbingu – to vás zavřou v plavkách do nafouknuté koule s trochou vody, abyste se nespálili o gumový povrch a pošlou z kopce dolů. Zastavili jsme i mrknout na ovčí show. V mém osobním volnu jsem si udělala soukromé lázně na vyvřelinách na břehu jezera Rotorua, kde protéká vařící voda a všude vyvěrá spousta ozdravného bahýnka, které jsem na sebe s chutí a vidinou nádherné kůže plácala. Večer byla pro nás uspořádána maorská show – tanečky, zpěvy, folklór, prostě pořádný kulturní večer. Tak jiný oproti těm „pijáckým“. A že z těch Maorů při bojových pokřicích šel strach…
Na NZ vás budou všude vítat „Haere Mai“ (aneb „Vítejte na Novém Zélandu“) anebo „Kia Ora“ (tedy „Ahoj“ a na viděnou na NZ).
Nový Zéland se prý rovná nový začátek. Já jednoho dne u společné večere zjistila, že po mně pokukuje jeden fajn sympaťák. Ten se také choval střídmě k alkoholu a očividně i jemu bylo už kolem třiceti. Že by opravdu začátek něčeho nového?…
Své zážitky jsem vybírala s ohledem na veliké množství a leckdy až přehnané ceny obezřetně. Bungee jumping byl rozhodně na mém seznamu. Skákala jsem „do“ jezera Taupo – 47 metrů volným pádem. Byl to tak zvláštní zážitek, že mi trvalo minimálně patnáct minut se odhodlat ke skoku – zabralo to tři přípravy, kdy jsem se odhodlala a zase si sedla, jako že to nepůjde. Dva další skokany, které jsem pustila před sebe. A navíc jsem dostala ne jedno, jako všichni ostatní, ale dvě DVD se svým zážitkem. No, slušnou komedii tam mé emoce zahrály.
Odpoledne jsme po městě sháněli oblečky na večer, který se uskutečnil na lodi a jezeře Taupo, téma byly osmdesátky. Slušně jsme se vymódili. Po odbavení z lodi nás asi 10 lidí završilo rozjetý večer u někoho v pokoji a asi jsme se bavili více než ostatní, kteří nasávali na baru. Druhý den byl busový taneček v šest hodin ráno náročný i pro mne. Začínala jsem se jaksi kazit a dost se bavila.
Hlavní město Wellington, ne ne, mám to správně. Hlavní město NZ není Auckland, jak se spousta lidí domnívá (to je pouze nejlidnatější). Některé scény z Pána prstenů se natáčely právě ve Wellingtonu, které se nachází na nejjižnějším místě Severního ostrova. Můžete si zde zaplatit některou z túr této trilogie a jít po stopách natáčení.
Prošla jsem město křížem krážem, stejně tak obligátní muzeum historie. Další den brzy ráno přejezd trajektem ze Severního ostrova na Jižní do Christchurch. Tam jsem cestu s několika dalšími lidmi bohužel musela zakončit. Bylo to v pátek ráno a letenku zpět do Sydney jsem měla až na úterní ráno. Ještě jeden kluk z USA zde končil, i přesto, že jsme oba měli své individuální plány, snažili jsme si je trochu skloubit, a hlavně jsme si našli stejný penzion, kde jsme těch pár posledních dní bydleli. Alespoň ten šok z konce cesty nebyl tak úderný. Když však den před mým odjezdem i Rob odjel půjčeným autem na svou osamělou jízdu Jižním ostrovem, cítila jsem se fakt dokonale osamělá. I pár slziček ukáplo, protože co si budeme povídat – na začátku spousty cest je člověk tak nějak svůj, cítí se třeba i mimo mísu, když však následně stráví deset dní s úžasnými lidmi z celého světa a každý mu má co nabídnout a naučit ho, tak ho to prostě nějak obohatí.
Navíc Christchurch (Kostel Krista v překladu) se přezdívalo město duchů, protože jej postihla dvě dosti destruktivní zemětřesení. Město bylo v určitých zónách úplně prázdné a obehnané ploty, trosky domů se mohly kdykoli zřítit. Život se koncentroval na malém náměstíčku, které bylo provizorně sestavené z lodních kontejnerů. Což pro změnu mělo úžasnou atmosféru a vyhraněný oku lahodící design.
Hlavně mi také chyběl Al, protože ano, dali jsme se dohromady (no spíše jsme si oficiálně dali pusu, vodili se za ruce a vůbec se chovali jako čerstvě zamilované patnáctky) den před mým ukončením cesty. On pak pokračoval s ostatními dále do Queenstownu. Slíbili jsme si, že si budeme psát. A také jsme si psali, dokonce jsme si po návratech domů často volali. Bohužel, jsme se však už nikdy nesetkali. Možná i takto vznikají přátelé na Facebooku 😊.
V penzionu prý mám klíče nechat na stole a dveře jen zabouchnout. Navíc mne poslední večer nechali přebýt zadarmo, když odjíždím už na sklonku noci. Přeci za to nebudete platit. Lidé na Novém Zélandu jsou opravdu neuvěřitelní (v tom dobrém slova smyslu) – velmi důvěřiví, laskaví a nápomocní. Prostě Kivíci.